Společnost

To, co jsme v té době měli na talíři, ovlivňovala nejen dostupnost potravin, ale i naše tehdejší kultura, ekonomické faktory a politika. Je velmi zajímavé sledovat, jak se stravování různých vrstev společnosti za doby socialismu vyvíjelo. Socialismus u nás panoval od roku 1948 do roku 1989. Po roce 1948 se tehdejší komunistický režim snažil přetvořit potravinářský průmysl dle svých představ. Tak došlo např. ke vzniku JZD. Tyto družstva měla za cíl zvýšit produkci potravin, avšak nevedlo to ke kýžené efektivitě. Zejména na začátku socialismu bylo některých potravin velký nedostatek.

Stravování se v Československu lišilo dle jednotlivých desetiletí. 60. léta 20. století bývají často označována za zlatou éru stravování. Docházelo totiž k určitému uvolnění v nabídce potravin, a najednou bylo k dispozici více ovoce, zeleniny a mléčných výrobků. Na naše talíře se dostávaly hlavně tradiční pokrmy, knedlíky, maso, omáčky. 70. a 80. léta představovali zhoršení situace a opět nedostatek potravin. Ženy musely při vaření často improvizovat a vařit s tím, co měli k dispozici. Využívali se hlavně klasické suroviny, jako brambory, zelí, cibule, mouka. Maso bylo považováno spíše za luxus.

Na talířích se neobjevovalo zdaleka tak často, jako dnes, a když už, tak často ve formě mletého masa. Ryby byly snad ještě větší vzácností a mohl si je dopřát prakticky jen ten, kdo si je sám ulovil, pokud nešlo o konzervy. Navzdory nedostatku potravin bylo v té době v Československu hodně restaurací. I když, jednalo se hlavně o závodní jídelny, které nabízely levné a rychlé stravování. Sladkosti byly v té době dostupné jen omezeně, a k dostání byly především ty naše tuzemské. Určitě si každý z vás vzpomene na Tatranky, Kofilu, Milenu, Fialky, Atlasky a další pochutiny. I přes nedostatek potravin a komunistický režim na tuto éru vzpomíná spousta pamětníků jako na zlatou éru Československa.

O tom, že dneÅ¡ní spoleÄnost je Äím dál zkaženÄ›jší, toho bylo již napsáno pomÄ›rnÄ› dost, zvláštÄ› na nejrůznÄ›jších sociálních sítích. Pokud bychom tÄ›mto hlasům naslouchali, museli bychom nutnÄ› dojít k názoru, že se svÄ›t řítí do pekla. Není tedy divu, že pokud jim věříme, pak se bojíme o budoucnost naÅ¡eho svÄ›ta.

 

Ukazuje se vÅ¡ak, že situace není až tak dÄ›sivá, jak se může zdát. StaÄí jen například, když se oprostíme od internetu Äi televizních zpráv a zaměříme se pouze na naÅ¡e osobní zkuÅ¡enosti. SkuteÄnÄ› vám pak pÅ™ipadá, že je vÅ¡e skuteÄnÄ› o tolik horší, než tomu bylo dřív?

 

 

Jistě, můžeme namítnout, že televizní zprávy jsou víc než kdy dřív plné násilí. A z toho se může také zdát, že je vše horší, než tomu bylo kdy předtím. Zde si však musíme uvědomit, že ani zprávy nejsou ani zdaleka tak objektivní, jak by se mohlo zdát.

 

PÅ™edevším jde totiž o televizní poÅ™ad, a jako takový chce mít co nejvyšší sledovanost. A toho dosáhne tím, že své diváky zaujme. ZkuÅ¡enost pak ukázala, že Äím horší a bombastiÄtÄ›jší zpráva, tím více lidi zaujme a tím více lidí pak bude zprávy sledovat.

 

 

I zde vÅ¡ak funguje zákon nasycenosti. JednoduÅ¡e Å™eÄeno, lidé si na tyto násilné zprávy zvyknou a už jim nebudou pÅ™ipadat tak senzaÄní. Pokud si tedy chce televize udržet sledovanost, musí dramatiÄnost svého zpravodajství neustále zvyÅ¡ovat. Tím pak vzniká dojem, že je na svÄ›tÄ› stále hůř.

 

Ve skuteÄnosti tomu vÅ¡ak tak ani zdaleka není. Když se podíváme do historie, zjistíme, že podobné Å™eÄi se vedou v podstatÄ› již celou zaznamenanou lidskou historii. PÅ™itom se vÅ¡ak nezdá, že by svÄ›t byl o tolik horším místem, zvláštÄ› když vezmeme v úvahu pokrok, kterého jsme dosáhli, a také neustálé zlepÅ¡ování lidských práv.

 

Pokud tedy chceme dneÅ¡ní dobu skuteÄnÄ› objektivnÄ› posoudit, mÄ›li bychom se zaměřit na to, co lze skuteÄnÄ› měřit, spíše než na pocity. Ty nám totiž jen málokdy dají skuteÄný obraz.

Když se podíváme na statistiku nejÄtenÄ›jších Äasopisů a magazínů, tak zjistíme, že mezi nimi se dlouhodobÄ› drží na Å¡piÄce zejména ty spoleÄenské, které se zabývají pÅ™edevším celebritami. V nich najdeme nejen rozhovory s nimi, ale také Älánky o jejich životÄ›, pÅ™edevším pak soukromém. Ty jsou podle průzkumů ze vÅ¡ech nejÄtenÄ›jší.

 

ProÄ nás ale celebrity tak zajímají, když jsou to lidé jako my? Z jakého důvodu máme potÅ™ebu vÄ›dÄ›t, co se v jejich životÄ› pÅ™ihodilo, aÅ¥ už dobrého Äi zlého? Zde hraje roli kombinace hned nÄ›kolika faktorů, z nichž nÄ›které se zdánlivÄ› navzájem vyluÄují.

 

 

Důvodem, proÄ rádi Äteme o jejich neÅ¡tÄ›stí, je obyÄejná závist. Aniž si to uvÄ›domujeme, zahÅ™eje nás u srdce, že i slavní, úspěšní a bohatí mohou mít problémy. A Äím vÄ›tší tyto potíže jsou, tím vÄ›tší radost z toho máme. I proto jsou Äasopisy podobných Älánků plné.

 

Zároveň se však mezi ně chceme dostat. Život těchto lidí si v podstatě idealizujeme, a doufáme, že když se budeme chovat a vystupovat jako oni, úspěch si nás také najde. Proto jsou tak úspěšné dietní plány a jiné produkty, které jsou celebritami propagovány.

 

 

Na tom samozÅ™ejmÄ› není nic zvláštního. Již v dávných dobách lidé chtÄ›li být jako jejich idoly. ZmÄ›nila se pouze podoba a tvář toho, co obdivujeme. Princip vÅ¡ak zůstal stále stejný. Je vÅ¡ak otázkou, zda je nÄ›co takového skuteÄnÄ› tím nejlepším, co můžeme se svým životem udÄ›lat.

 

Každý ÄlovÄ›k je jedineÄný, a to, že Äteme o cizích neÅ¡tÄ›stích, nám Å¡tÄ›stí nepÅ™inese. JistÄ›, může nám to pÅ™inést jistý druh úlevy, že nÄ›kteří lidé jsou na tom jeÅ¡tÄ› hůř. Ale skuteÄnÄ› to potÅ™ebujeme? Nebylo by lepší se svým životem nÄ›co dÄ›lat?

 

Stejně tak je tomu u napodobování. Ani to nám nepřinese úspěch, neboť každý z nás má jiné podmínky, jiné vlohy. Je tedy mnohem lepší, když si najdeme svou vlastní roli, věc, ve které jsme dobří. Pak budeme mnohem spokojenější.